Dopisy, které jsem nikdy neposlala

Dětský svět je mnohem citlivější, než si dospělí často myslí.

Někdy stačí úplná maličkost. Dítě stojí několik tréninků v zadní řadě, nerozumí tomu proč, dlouho chybělo kvůli nemoci, nepovedla se mu soutěž nebo má pocit, že ostatní jsou lepší. Ve své hlavě si začne skládat vlastní příběh. A ten často vůbec neodpovídá skutečnosti.

Jindy si s sebou do tanečního sálu přinese starosti z úplně jiného prostředí. Může prožívat trému, nejistotu, napětí mezi kamarády, problémy ve škole nebo těžké období doma. To všechno se může projevit větou, která zní jednoduše:

„Mami, mě už to nebaví.“

Jako trenérka se snažím vnímat každé dítě. Ale při větším počtu tanečníků není možné vždy zachytit všechny myšlenky, obavy nebo trápení, která si děti nosí v sobě. Některé z nich totiž navenek vůbec nejsou vidět.

Právě proto věřím, že nejlepší výsledky přináší spolupráce mezi dítětem, rodičem a trenérem.

Pokud doma uslyšíte větu: „Mami, mě už to nebaví,“ zkuste ji nevnímat jako konečný závěr. Berte ji jako začátek rozhovoru. Ptejte se, naslouchejte a nebojte se obrátit na trenéra. Často se společně podaří objevit skutečný důvod, který by jinak zůstal skrytý.

Možná je to jen drobnost. Jedna nevyřčená otázka. Jedno nedorozumění. Jeden strach, o kterém dítě neumí mluvit.

A právě proto bych si přála, aby mezi rodičem, dítětem a trenérem vždy existovala důvěra. Protože někdy stačí jediný rozhovor a dítě znovu najde radost z toho, co ještě nedávno tolik milovalo.

Každé dítě je jiné. Každé prožívá stejné situace jinak. A právě proto se snažíme přistupovat ke každému individuálně. Ne všechno dokáže trenér zachytit sám a ne všechno dítě řekne doma. Když ale budeme spolu mluvit, máme mnohem větší šanci zachytit to důležité dřív, než se z malé obavy stane velké rozhodnutí.

Anet