Cvičím nebo tančím?

Umět sestavu ještě neznamená umět ji tančit

Tohle by měl vědět každý, kdo přijde na své první taneční lekce a po pár trénincích získá pocit: „Vždyť já to vlastně zvládám. Kroky si pamatuju, všechno stíhám a vlastně se u toho ani moc nezapotím.“

A právě tady začíná rozdíl mezi tím umět choreografii a umět tančit.

Z pohledu trenérky vidím poměrně často tanečnice, kterým s nadsázkou říkám „rychlokvašky“. Často mají sportovní minulost, dobrou fyzičku, koordinaci a přirozený cit pro pohyb. Novou choreografii pochytí neuvěřitelně rychle. Jsou dynamické, energické, všechno krásně stíhají a na první pohled mohou působit velmi dobře.

Jenže když se podíváte pozorněji, mnohdy ještě netančí. Spíš velmi dobře a dynamicky cvičí.

A mezi tím je obrovský rozdíl.

Velmi častý moment u nově příchozích tanečnic je právě pocit: „Vždyť mě to vlastně ani fyzicky moc nestojí.“ Samozřejmě každý se potí jinak a množství potu samo o sobě vůbec neurčuje kvalitu tanečníka. Pokud ale jedeme fyzicky náročnou choreografii několikrát za sebou a tělo ji téměř necítí, velmi často je důvod mnohem jednodušší:

Pohyb je prováděný pasivně.

Tanečnice udělá správný krok, ale skutečně do něj nepřenese váhu. Zvedne ruku, ale nevede ji aktivně celou dráhou pohybu. Udělá podřep, ale svaly v něm téměř nepracují. Provede izolaci, ale nezapojí střed těla. Dostane se z bodu A do bodu B, jenže tělo mezi těmito dvěma body vlastně nic moc neudělalo.

A právě tady začíná ta skutečná taneční práce.

Nejde o to všechno křečovitě zatínat. Tanec je naopak neustálá hra aktivace a uvolnění, síly a lehkosti, ostrosti a plynulosti. Tanečník se učí pracovat s těžištěm, přenosem váhy, středem těla, hrudníkem, rameny, hlavou i pohledem. Učí se pohyb zabrzdit, vystřelit, nechat ho doznít nebo ho naopak úplně uvolnit.

A potom přichází detail, který podle mě začínající tanečníci podceňují vůbec nejvíc — dotažení pohybu.

Ruka nekončí někde přibližně v prostoru. Pohyb pokračuje až do konečků prstů. Hlava, pohled, postavení těla, způsob přenosu váhy — to všechno je součástí jednoho prvku. A právě tyto zdánlivé maličkosti začnou postupně měnit obyčejné provádění kroků v tanec.

Proto můžete postavit vedle sebe dva lidi, kteří znají naprosto stejnou choreografii. Oba jsou přesně na hudbu, oba udělají všechny kroky a oba se nikde neztratí.

A přesto se na jednoho díváte, jak provádí sestavu, zatímco od druhého nemůžete odtrhnout oči.

Ne proto, že zná víc kroků. Ale protože ví, co s nimi udělat.

A možná právě tady se změnil i způsob, jakým se tanec v průběhu let učí.

Dříve byly lekce často mnohem důslednější v samotných základech. Jeden prvek se nepoužil jednou v choreografii a nešlo se dál. Piloval se klidně několik lekcí. Opakoval se tak dlouho, dokud ho tělo nezačalo provádět automaticky a správně. Nešlo tolik o množství naučených choreografií, ale o kvalitu jednotlivého pohybu.

Dnes máme obrovské množství choreografií, videí a inspirace a všechno se učíme mnohem rychleji. To má spoustu výhod. Zároveň to ale může vytvářet falešný pocit, že rychlost, s jakou se naučím sestavu, určuje, jak dobrý jsem tanečník.

Neurčuje.

Rychle pochytit choreografii je skvělá schopnost. Znamená to ale především, že jste zvládli její první vrstvu.

Takže pokud po první lekci odcházíte s pocitem: „To bylo vlastně docela jednoduché. Všechno jsem stíhala a ani jsem se nezapotila,“ možná jste opravdu ve skvělé kondici.

Ale možná jste zatím hlavně zvládli kroky.

A to je skvělý začátek. Jen je dobré vědět, že tím taneční práce teprve začíná.

Naučit se choreografii může trvat jednu lekci. Naučit tělo skutečně tančit trvá roky.