Dopisy, které jsem nikdy neposlala 2.

Dopisy, které jsem nikdy neposlala | Part 2

Možná jednou budete chtít stát na druhé straně sálu.

Nebýt už jen tanečníkem, který čeká na další osmičku, ale člověkem, který ji má vytvořit.

Možná budete chtít být trenérem. Choreografem. Tím, kdo přijde s hudbou, nápadem, kostýmem, příběhem a nakonec z několika desítek lidí vytvoří na pódiu jeden celek.

Pak je jedna věc, kterou byste měli vědět.

Nikdo vám nedá zadání.

..právě to je na téhle práci zároveň to nejkrásnější a nejtěžší.

Když máte v běžné práci vytvořit důležitý dokument, projekt nebo prezentaci, můžete být pod obrovským tlakem. Máte termín, očekávání, odpovědnost. Ale většinou alespoň víte, co má být výsledkem.

Choreograf na začátku nové sezóny často neví vůbec nic.

Má plný sál.

Tanečníky.

A vlastní hlavu... a milion problémů 😀

A z toho má vzniknout něco, co ještě neexistuje.

Musíte najít hudbu, kterou jste možná nikdy předtím neslyšeli. Musíte v ní uslyšet něco, co ostatní ještě neslyší. Představit si pohyb, který ještě nikdo nezatančil. Rozhodnout se, jestli chcete vyprávět příběh, vytvořit atmosféru, pobavit, překvapit nebo zasáhnout emocí.

A nikde neexistuje správná odpověď.

Nikdo vám neřekne:

Tahle hudba je správná. Tohle téma bude fungovat. Tady má přijít zlom. Tohle publikum pochopí. Tohle porota ocení.

To všechno musíte rozhodnout vy.

A právě tady podle mě začíná skutečný tlak téhle práce.

Z ničeho musí vzniknout něco

Na začátku sezóny se mě lidé často ptají:

„Tak co budete letos dělat?“

A někdy už to přesně vím.

A někdy bych nejraději odpověděla:

Nemám tušení

Ne proto, že bych svoji práci neuměla.

Ale protože tvorba nefunguje jako vypínač.

Nemůžete si v pondělí v 9:00 sednout a říct: Tak. A teď budu do 11:30 geniálně kreativní.

Nápady někdy přijdou při první skladbě.

Jindy posloucháte dvě stě skladeb a necítíte vůbec nic.

Někdy vidíte celou choreografii ještě dřív, než poprvé vstoupíte do sálu.

A jindy vytvoříte několik osmiček, druhý den je smažete a začnete znovu.

A přitom čas běží.

Za chvíli má být první trénink. Potom soustředění. Vystoupení. Soutěž.

A kolem vás jsou tanečníci, kteří vám důvěřují a čekají, kam je letos povedete.

A do toho všeho jste pořád člověk

Tohle je možná část práce trenéra a choreografa, o které se příliš nemluví.

Kreativita se neodehrává mimo náš život.

Tvoříme uprostřed něj.

A život se nás neptá, jestli zrovna začíná soutěžní sezóna.

Můžete prožívat krásné období. Ale také rozchod, nemoc, starosti o rodinu, finanční problémy, únavu nebo jednoduše období, kdy sami nevíte, kam v životě směřujete.

Mění se naše tělo. Přibývají roky. Mění se naše energie, priority i pohled na svět.

A přesto otevřete dveře sálu.

Před vámi stojí dvacet - třicet lidí.

Pustíte hudbu.

A oni čekají.

Ne na vaše problémy.

Na váš nápad.

Trenér musí být zároveň umělec i člověk, který vede

A tím práce nekončí.

Protože nestačí něco vymyslet.

Musíte svůj nápad dostat do cizích těl.

To, co ve své hlavě vidíte dokonale, najednou stojí před vámi v realitě – a vůbec to nemusí fungovat.

Pohyb, který vypadal skvěle v představě, na skupině nevypadá dobře.

Formace nefunguje.

Hudba, kterou jste milovali, najednou nemá energii.

Některý tanečník pohyb nezvládne. Jiný potřebuje něco úplně jiného.

A tak měníte.

Přepisujete.

Přestavujete.

Zjednodušujete.

Přidáváte.

A někdy zahodíte několik hodin práce během pěti minut, protože prostě vidíte, že to není ono.

Tohle je zvláštní druh práce.😮😀

Vytváříte něco, pro co neexistuje návod, a potom nesete odpovědnost za to, jak to bude fungovat na desítkách dalších lidí.

A potom přijde hodnocení🔥

Na konci celé té cesty se vaše práce objeví na pódiu.

Tři minuty.

Možná čtyři.

A někdo je během těch několika minut ohodnotí.

Divák řekne, jestli se mu to líbilo.

Porota přidělí body.

Tanečníci vědí, jestli se v choreografii cítili dobře.

Rodiče mají svůj pohled.

A trenér?

Ten v těch několika minutách vidí měsíce práce.

Vidí každou změněnou formaci. Každou noc, kdy hledal hudbu. Každý krok, který přepsal. Každého člověka, kterého potřeboval dostat přes jeho vlastní hranici.

A samozřejmě také vidí všechno, co mohl udělat jinak.

Protože choreografická práce má jednu zvláštnost.

Nikdy není definitivně hotová. Jen přijde okamžik, kdy už musí na pódium.

A přesto bych tuhle práci neměnila

Ten tlak není důvod, proč bych někomu říkala, aby se trenérem nestal.

Právě naopak.

Protože potom přijde okamžik, kdy stojíte někde stranou pódia.

Začne hrát hudba.

A před vámi najednou žije něco, co před několika měsíci vůbec neexistovalo.

Byla jen prázdná stránka.

Prázdný sál.

Možná jedna skladba.

A něco ve vaší hlavě.

Teď to tančí x lidí.

A v tu chvíli si uvědomíte, jak neuvěřitelná práce to vlastně je.

Ne proto, že každý nápad musí být geniální.

Ale proto, že máte odvahu každý rok znovu stát před prázdným sálem a říct si:

Tak co vytvoříme tentokrát Aneťáku?

Možná právě to bych chtěla říct každému tanečníkovi, který jednou zatouží stát na druhé straně.

Naučte se techniku. Učte se hudbu. Pozorujte choreografy. Vzdělávejte se. Sbírejte zkušenosti.

Ale připravte se také na to, že jednou nebudete dostávat další kroky.

Budete tím člověkem, od kterého všichni čekají, že je vymyslí.

A právě tehdy možná poprvé pochopíte, co všechno se odehrávalo v hlavě trenéra, zatímco vy jste jen stáli v sále a čekali, až pustí hudbu.

Dopis, který jsem nikdy neposlala

„Nejtěžší není naučit vás to, co jsem vymyslela. Nejtěžší je každý rok znovu najít něco, co ještě neexistuje.“

Nikdy to nevzdávej!